Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V podstatě se toho vlastně až zas tak moc nestalo. GOD DETHRONED vydali nové album, jedenácté v pořadí, tři roky od posledního zápisu „The World Ablaze“, na němž korunovali svoji tématickou trilogii, zasvěcenou první světové válce. Pod taktovkou osudového muže kapely, kytaristy a zpěváka Henriho Sattlera, v sestavě, jež už od půlky roku 2014 nedoznala změn a ve starém dobrém black/deathmetalovém duchu, okořeněném nezbytnou špetkou dekorujících melodií.
V podstatě se toho tedy tak moc nestalo, ale co je navzdory tomu nejdůležitější, „hnětá“ to moc pěkně. A přesně proto je třeba tohle album ocenit, protože si v současných obludně recyklačních časech našlo pár solidních melodií, pár pořádných riffů a spolu s nimi vlilo do žil věrných stylových posluchačů čerstvě okysličený starý dobrý kov smrti, jemuž by to na pomyslné přehlídce toho nejlepšího z prozatímní letošní albové úrody slušelo náramně. Naleštěná parádní bagančata, černá trička s velkolepě vyvedeným motivem iluminátské pyramidy a hladový pohled ostřížích zraků muzikantů samotných, přesně tak si představuji v zástup nastoupený oddíl GOD DETHRONED, na jehož čele se Henri Sattler pyšní čerstvým výliskem „Illuminati“. Jaký by to byl pohled!
Už od úvodního riffu otvírající, titulní skladby, to Nizozemci řežou jako nešťastný eskamotér, jemuž fatálně nevyšlo kouzlo s přepůlením asistentky motorovou pilou. Kov smrti se s dechberoucím echem zadírá do uší, náhle je jeho absolutně nakažlivé podstaty všude plno. Nenápadné, nicméně majestátní klávesy na pozadí nádherně dokreslují rouhačské náměty, které protentokráte v textech vystřídaly válečné obrazy, a spíše střednětempá skladba graduje v refrénu a kouzelném sóle. Řežba se stupňuje v „Broken Halo“, kde se zásadně navyšují rychlostní otáčky, ale skladbě nechybí duše.
Ta je ostatně neomylným znamením vlastně všech položek alba. V „Book Of Lies“ doslova prýští z klenuté ústřední melodie, nechávající vzpomenout na chmurné doomové opojení, ve „Spirit Of Beelzebub“ zase z tučných riffů, které se obkreslily do znovu bleskové rytmiky. Ne nadarmo si Sattlerovci už léta hýčkají nezpochybnitelnou koncesi na extrémně metalovou produkci. Podobně kvílivě zaburácí i „Satan Spawn“ a list pily se poté znovu obrátí ke střednímu tempu a silnějšímu zastoupení melodie – „Gabriel“ jako anděl smrti doslova mrazí na zhmotnělý dotyk. Stejně působivá je následně i „Eye Of Horus“ s blyštivým, táhlým rozjezdem a svíravými melodiemi, připomínajícími zvuk apokalyptických trub, a na samotný závěr i monument „Blood Moon Eclipse“, s nímž je pomyslný iluminátský hřebík definitivně zatlučen do kříže až po hlavičku.
Je to zkrátka takový malý svátek, když si můžete poslechnout podobně zvučné album, a proto je třeba ho světit, třebaže GOD DETHRONED nejsou zrovna kapelou z těch úplně nejslavnějších. O to víc však „Illuminati“ promlouvá do aktuálního dění na metalové scéně.
1. Illuminati
2. Broken Halo
3. Book of Lies
4. Spirit of Beelzebub
5. Satan Spawn
6. Gabriel
7. Eye of Horus
8. Dominus Muscarum
9. Blood Moon Eclipse
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.